Reklama
 
Blog | Artur Linhart

Chybějící vize pro Jana Hartla

Jistě existují mnohem hodnotnější celospolečenské cíle, nežli uspořádání Olympijských her...

Jan Hartl se ve své úvaze v Respektu 1/2008 zamýšlí nad vizí naší společnosti. Nenachází po tápání a ujasňování perspektiv v období zvratu od reálného socialismu k postsocialistické liberální demokracii s tržním hospodářstvím v podstatě s výjimkou „celonárodního efektu povodní v letech 1997 a 2002“, který se projevil jako „oživení, víra ve vlastní schopnosti a naděje do budoucna“ žádnou vizi, která by byla schopna naši společnost stmelit a která by byla všeobecně vnímána jako pozitivní.
S tímto názorem lze snad vcelku souhlasit. S čím ale zcela jistě souhlasit nemohu je řešení tohoto nedostatku formou nabídky vize konání Olympijských her v Praze, potažmo v České republice. Zřejmě k tomuto nápadu autora úvahy vedl onen – v úvodu článku zmiňovaný – rozhovor s jistým významným regionálním politikem. Ostatně ani sám Jan Hartl jistě není úplně přesvědčen o tom, zdali je to „to pravé ořechové“ – svědčí o tom závěrečný odstavec jeho úvahy, kde nadhodil – či spíše téměř raději ani skoro nevyslovil tuto myšlenku – obalil ji totiž tolika podmíněními a zlehčeními, že to snad nelze vysvětlit ani jeho povinně profesionálním postojem „chytré horákyně“.

Proč mám tento odmítavý postoj?

Vezměme nejprve ekonomickou stránku věci. Ani ve společnostech postavených v mnohem větší míře na efektivitě a transparentnosti toků peněz není dost dobře možné zajistit výdělečnost olympiády, resp. vždy je možno zvolit měřítko či metodiku podle požadovaného výsledku – ať již má být pozitivní či negativní. Osobně se domnívám, že by při pověstné hospodárnosti našich úřadů ať již na republikové či pražské úrovni zcela jistě prodělek tohoto podniku přesáhl libovolný dnešní odhad, podobně jako v Řecku. Velmi by mne zajímalo, kdo z proponentů tohoto návrhu by chtěl celý nápad financovat z vlastní kapsy jakožto podnikatelský záměr, pokud by dostatečné prostředky vlastnil – obávám se, že by pak nadšení pro Olympijské hry velmi rychle ochladlo…
Protože je ale ekonomika „pražské“ Olympiády téma zcela vágní a z hlediska hledání vize společnosti i dosti přízemní, ponechme ho stranou.

Zajímavá je samozřejmě politická stránka věci. Pro politiky, kteří u nás v drtivé většině nemají delší horizont úvah nežli jsou jejich vlastní volební období, je to samozřejmě vize vysoce přitažlivá. Útočí totiž především na emoce potenciálních voličů, díky čemuž je ideálně manipulovatelná a jakožto cíl je dostatečně vzdálená, aby bylo možno slibovat téměř cokoliv – kdo to bude za těch 10-12 let ověřovat, že ano…
Zároveň téma Olympiády poskytuje nádhernou příležitost zakrýt momentální problémy a pochybná rozhodnutí politiků předestřením tohoto téměř neměřitelného a zdánlivě vznešeného cíle. Takový cíl poskytuje jedinečnou možnost likvidace případných kritiků na emocionální úrovni bez nutnosti použití racionálních argumentů, což je vždy velmi vděčná a účinná zbraň proti jakékoliv kritice.
Olympiáda také přináší možnosti mnohamiliardových rozpočtů, které budou političtí představitelé moci rozdělovat. To přináší vděk voličů pro které je možno urvat něco pro zpříjemnění jejich života a zajistit si tak jejich větší přízeň. V našich podmínkách jistě není zanedbatelná ani možnost přihráním zakázek „těm správným“ firmám zajistit tučný grošík do kapsy vlastní či stranické.
Řada z našich politiků také jistě touží také po svém místě v historii či po uspokojení svého ega – obojí je možno olympijskou vizí vcelku „levně“ získat – a tak se sny o zahajovacích či ukončovacích projevech ve světle reflektorů za přenosu stovek televizních společností do celého světa možná již dnes zdají našim stávajícím či potenciálním budoucím předsedům výborů, primátorům, předsedům vlád či prezidentům. A fotografie s předsedou Mezinárodního Olympijského Výboru by se přece tak pěkně vyjímala vedle vlastní fotky z vrcholu Everestu…
Nepochybuji tedy, že onen „významný regionální politik“ Jana Hartla – zvláště pokud je politikem v Praze – je vizí Olympiády nadšen. Pro mne nicméně platí, že pokud si jako volič a daňový poplatník sumarizuji politickou stránku věci, dospívám k jednoznačnému názoru – politici vedoucí naši společnost ještě nejsou na takové morální a výkonnostní úrovni, aby bylo možno jim svěřit tuto odpovědnost a být si jako volič a daňový poplatník alespoň mlhavě jist, že to nebude na úkor politické kultury. Že peníze, které nám stát či kraj pro tento účel ukradne z peněženek, budou opravdu vynaloženy pro účel konání Olympiády a ne pro účel obohacení kdekoho, popř. že nebudou prostě jen promrhány.
Proto je Olympiáda jakožto celospolečenský cíl pro naši politiku z mého pohledu jednoznačně negativním přínosem.

Jakkoliv je pro mne velmi diskutabilní přínos Olympijských her v naší zemi z hlediska ekonomického a dosti problematický z hlediska politického, filozofická stránka této vize mi připadá naprosto katastrofální.
Jistě bývaly doby, kdy měly Olympijské hry nějaké poslání dělat svět lepší, resp. zprostředkovat nějaké pozitivní ideje – nejpozději od Olympijských her v Pekingu 2008 si již ale už nikdo na nic podobného ani nehraje/hrát nebude – jde již opravdu jen o hudbu minulosti. I když občas také rád tajím dech před televizní obrazovkou a držím palce „našim“, nemám sebemenších pochyb, že se Olympiáda stala v posledních letech jen líbivým obalem, který má především za cíl být největší marketingovou kampaní sportu, jakožto snad nejdynamičtěji se rozvíjejícího odvětví zábavního průmyslu. K tomuto primárnímu dlouhodobému vnitřnímu cíli soudobých Olympijských her se pak vždy přidává a mnohdy dokonce převažuje i konkrétní sekundární vnitřní cíl každých her – snaha pořádající země ukázat se v mnohem lepším světle, nežli ve skutečnosti je.
Nemohu se proto ubránit dojmu, že vize Olympiády je z filozofického hlediska ve skutečnosti dnes již pouze vizí obchodu, marketingu, reklamy a – i když bychom neznali krásný bonmot Jaroslava Duška z jednoho jeho představení o „re-klamě“ jakožto opakovaném klamu – nutno říci že i vizí klamu, zástěrky reality a ohlupování publika tohoto velkolepého divadla.
Nemohu jinak, než takovýto společenský cíl odmítat nejen pro sebe, ale i pro Prahu i Českou republiku – prostě pro společnost, ve které mám tu možnost žít.

Odmítneme-li „pražskou“ Olympiádu jakožto cíl vedoucí k neblahým důsledkům, je jistě poctivé pokusit se formulovat nějakou vizi alternativní, která by měla pozitivní přínos pro naši společnost a vyhnula by se pokud možno problémům, které v sobě skrývá myšlenka uspořádání Olympijských her.

Listuji-li zpět tím samým vydáním Respektu – a stačí k tomu jen otočit jednu stránku – vynořuje se vize se skutečně pozitivním nábojem, vize nikoliv zdánlivá ale existenční, vize, která také nepostrádá onu dramatičnost i potřebu vzájemnosti povodňových let, ještě umocněnou rozsáhlostí problému před kterým stojíme.
Je to vize zmírnění a nápravy dnes již zřejmých změn klimatu a obecného přírodního rámce, ve kterém žijeme. Změn, které budou mít již v příštích letech znatelný a v příštích desetiletích pak zásadní vliv na kvalitu a mnohdy i samu existenci života nejen v celém okolním světě, ale – a to si bohužel jen příliš málo lidí u nás uvědomuje – i v naší zemi.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama