Vážený pane Kechlibare,
Protože mi připadá, že je ta diskuse z hlediska zastánců jádra, mezi něž se, domnívám se z vyznění Vašeho článku, počítáte, bohužel velmi jednostranná, rád bych Vám v rychlosti přispěl nějakými dalšími fakty, abyste mohl nahlédnout, že odmítání „jaderného řešení“ – především klimatické krize, ale i obecného problému lidstva odkud získávat energii – nestojí na nějaké ideologii, ale na dosti jasných a těžko zpochybnitelných argumentačních základech.
Neberte prosím tento můj blogový příspěvek jako nějakou bezezbytkovou analýzu vyvracející vše, co jste v článku napsal, spíš jako nějakou směrovku, co ještě při studiu použití jaderné energie nepominout, pokud se tím tématem opravdu chcete do hloubky zabývat… Je to také reakce psána v rychlosti, bezpochyby by to šlo napsat ještě mnohem detailněji, ale z časových důvodů nemám teď pro nic více prostor.
Když už jste tedy v článku začal o té energii a civilizaci, škoda, že jste ve svém článku nezmínil něco o tom, co je to EROEI (energy return on energy invest – kolik jednotek energie získáme, pokud jednu jednotku energie investujeme) a jak se projevuje u fungování civilizací a cest, jakými získávají energii z různých zdrojů.
Jsou studie, které dochází k výsledkům, že civilizace kolabují, pokud jejich průměrné EROEI klesne pod faktor 3-5. Dá se to představit například na různých civilizačních kolapsech a zlomech v minulosti, které se dávají do souvislosti s náhlými či postupnými změnami ve způsobech, kterými civilizace energii získávají (např. vytěží se všechno dříví ze všech dostupných lesů, nebo se v důsledku změny klimatu se stane mnohem energeticky náročnější výroba potravin, apod.).
EROEI můžeme ale přirozeně sledovat i u různých zdrojů energie. Jaderné elektrárny se drží podle různých zdrojů v oblasti EROEI na hodnotách cca 5-15, uhlí má podle různých kvalit a potíží s jeho dobýváním EROEI někde mezi 12 a 60, mnoho desítek má také zemní plyn klasický. Proto je tak těžké fosilní paliva nahradit – když na každého pracují ty desítky energetických otroků, je velmi těžké najít za ně náhradu. Ale EROEI větrníků například je v oblasti 30-50, fotovoltaika je podle různých studií v oblasti 6-25, vodní zdroje mají EROEI jdoucí i do stovek atd.
Z dlouhodobého pohledu pro civilizaci vychází tedy jaderná energie jako nic moc z hlediska tohoto zásadního kritiéria, i kdyby nebylo žádných dalších potíží.
A ono těch potíží s jadernou energií je nesmírně mnoho. Nejen ta bezpečnost, ale je tu především finanční hledisko (které do určité míry odráží její nízkou EROEI) a vzhledem k tomu, že nemáme planetu desetkrát velikou je tu i hledisko časové, nehledě na hledisko materiálové a lidsko-zdrojové – třeba soustava větrníků s gravitačním ukládáním energie tohoto typu vyžaduje jen minimum speciálních materiálů, postaví to – na rozdíl od jaderných zdrojů – pár lidí s běžným inženýrským a stavebním know-how v krátkém čase za omezených a predikovatelných nákladů, může to stavět kdejaká firma téměř kdekoli (dá se to i zahloubit pod zem), technologie postrádá jakoukoliv nebezpečnost již několik desítek metrů od stavby…
Začněme ale Vaší kritikou OZE (obnovitelných zdrojů energie) – když se probírám Vaším článkem, zaujal mne Váš odstavec o nestabilitě obnovitelných zdrojů, kde se nemůžu ubránit dojmu, že jste věc do hloubky příliš nezkoumal. Nestabilita dodávky jistě platí pro jednotlivé „instance“ či typy takových zdrojů, ale dohromady – zvláště ve velké, geograficky rozlehlé síti – naopak jejich skladba může dávat sezónně i lepší výsledky, než je právě energetika založená v drtivé většině na jádru (koneckonců o tom, jak se sezónně doplňuje vítr se sluncem svědčí i ten
Váš graf ve Vašem článku, když se nad ním zamyslíte). K tomuto tématu bych doporučoval už starší, ale přece jen fakty a důkazy na reálných datech nabitý článek ze skvělé série Jana Beránka „Energetika po Fukušimě“ – celou sérii bych také doporučoval Vaší pozornosti, pokud člověk chce o problému obnovitelných zdrojů něco psát – nicméně
v dílu, věnovaném stabilitě sítě se dost jasně dokládá, že v horizontu cca desítek minut je očekávání dodávky obnovitelných zdrojů plně srovnatelné s konvenčními zdroji (díky pokroku v meteorologii je mnohem jistější, kolik bude ten který zdroj dodávat v horizontu cca desítek minut a proto se na to dá reagovat různými zálohami, trh s elektřinou se odvíjí stejně v hodinovém taktu, takže predikce výkonu OZE začíná být v souladu s rytmem trhu s elektřinou
., navíc i jaderné elektrárny a uhelné elektrárny mají nečekané výpadky z důvodů poruch apod – tato spolehlivost v očekávání dodávky je, jak z čísel přesvědčivě vyplývá, plně srovnatelná).
OZE se mnohem snáze regulují – jaderná elektrárna se dá regulovat v praxi cca v rozsahu kapacity 50-100% (nepočítáme-li nouzové odstávky na cca nulu s tím, že je pak potřeba uchladit těch cca do 10 MW na reaktor zbytkového tepla), jaderné elektrárny nemůžete regulovat libovolně. Plně jaderná energetika by tedy vedla naopak k přepěťovým problémům v případě nízkého odběru, podobně má soustava založená na baseloadu jaderných elektráren fakticky problémy reagovat na velké navýšení spotřeby, jak to třeba ukazuje jeden příklad z Francie v onom
článku o stabilitě sítě s OZE. Když se ale podíváte i na novější zdroje a uvědomíte si, že ke konci listopadu 2021 bylo v průměru
za prvních 11 měsíců roku 2021 celých 48,2% elektřiny v Německu pokryto z obnovitelných zdrojů, je zřejmé, že se nestabilita zdrojů v síti dá vybalancovat – pokud by to bylo tak tragické, jak se snažíte čtenáři naznačit, velmi pravděpodobně by byly informace o hrozících či skutečných blackoutech mnohem četnější – osobně mne překvapuje, že to opravdu tak dobře funguje. Ale některé nestability přirozeně vznikat musí, ale je to přechodové stádium, Německo vykrývá nedostatek nákupem v zahraničí, resp. prodává přebytky – ale my to v naší síti děláme také tak.
Když vyrazíte za nějakým cílem, také se nikdy neteleportujete na koncovou pozici, ale jdete po nějaké cestě – to platí i pro přechod na energetiku stojící na obnovitelných zdrojích.
Co ale považuju za nejhorší problém při prosazování jaderných technologií k výrobě energie, je časové a finanční hledisko vzhledem ke klimatické změně. Počítejte se mnou – elektřina tvoří u nás cca 30-40% spotřeby energie (zbylých 60-70% připadá na topení, dopravu, zemědělství, průmysl, apod – pokryto tedy z fosilních zdrojů). Jaderná elektřina z našich dvou jaderných elektráren, které mají obě zhruba stejný výkon něco málo přes 2 GW každá z nich, má dneska podíl cca 30-40% z té vyrobené elektřiny, tedy cca 10-16% celkové spotřeby energie. Pokud chceme kompletně odfosilnit energetiku na jaderném základě, potřebujeme tedy zhruba minimálně dalších 10-20 Temelínů v jeho dnešní produkci a potřebujeme tuhle energii v horizontu nejvýše 20 let. Zdá se Vám to jakkoliv blízko nějaké představitelné reality? Mně tedy rozhodně ne. A to už vůbec ne finanční, nehledě na nedostatek lidských zdrojů, kapacity takové zdroje postavit, míst, kde by se mohly nacházet, apod.
Ale řekněme, že máme nějaké řešení – nic menšího než kouzelný proutek pro něj nicméně stačit nebude – a nějaká místa, kde se tyhle zdroje mohou postavit (nevím tedy kde, ale to je pro další úvahu jedno) a hned zítra tu ty zdroje budou stát (přitom dnes jedinými spolehlivými zdroji, které ve velkém měřítku dneska jsou schopny fungovat, jsou právě jen elektrárny 3-tí a 3,5-té generace, využívající uran celkem neefektivně, všechno jiné je z hlediska velkých zdrojů jen ve stádiu praktických experimentů).
Pak si představme, že ten kouzelný proutek použijí i další země po zeměkouli, a tímhle tedy klimatický problém všichni společně vyřešíme. Na jak dlouho nám ale pak vystačí uran? Když se dneska říká, že při dnešní spotřebě vydrží uran řádově 100-200 let, jak dlouho vydrží, pokud zdesateronásobíme nebo ztřicetinásobíme odběr? Ano, nejvýše desítky let nebo i méně, tedy nestačí to ani na plánované životnosti jaderných zdrojů. To je úloha pro nejvýše druhý stupeň základní školy…
Ohledně toho ztřicetinásobení odběru – globálně se vyrábí z jádra jen cca 10% (ve stále klesajícím podílu) elektřiny, která činí opět cca jen třetinu celkové energetické spotřeby lidstva – odtud tedy to zetřicetinásobení v globálním měřítku.
Co to bude pak znamenat i pro ceny uranu je samozřejmě další finanční potíž – zvlášť když to porovnáme s dalším klesáním cen elektřiny z OZE, které je v principu nevyhnutelné. Získávání uranu z mořské vody sice vypadá teoreticky zajímavě, ale finančně a energeticky to asi moc vycházet nebude a spíše sklepe EROEI jaderných elektráren ještě níže z těch již tak nepříliš dobrých hodnot, kde jsou dnes.
A jistě, možná těch Temelínů můžeme potřebovat jen třeba 5-10 pokud budeme schopni plně využít odpadní teplo (od toho si ale moc neslibuji, to je jen dost lokální efekt nepoužitelný plošně, nějak si nedovedu představit ty desetitisíce kilometrů potrubí, kterými bychom naši zemi pro dopravu tohoto tepla museli zastavět) – i tak je to vše mimo myslitelnou realitu v časovém horizontu, který máme pro přeměnu energetiky k dispozici.
Co se při prosazování stavby dalších jaderných elektráren často pomíjí, je vzrůstající riziko havárie či nenadálého výpadku velkých zdrojů s jejich vzrůstajícím počtem – koncentrace zdrojů do těch s velkou hustotou výroby (výroba velkého množství energie na malé geografické ploše) znamená potenciální navyšování rizik pro celou soustavu – už dneska se v tom u nás prakticky švindluje, soustava je teoreticky dimenzovaná na praktický výpadek jednoho (největšího) zdroje kdykoliv, což ale – světe div se – není jedna elektrárna, ale v případě Temelína a Dukovan se bere jako jeden zdroj jeden reaktor. Stačí tedy parta odhodlanců s pár kily dynamitu, která vyhodí do povětří 8 sloupů VVN od vedení, která vedou od jadern(é/ých) elektráren, v jeden okamžik – nebo nějaké tornádo, které vyřadí jadernou elektrárnu z provozu – a máme tu událost s mnohahodinovým či dokonce mnohadenním blackoutem celého státu, při kterém budou umírat lidé. O tom ale příznivci jádra při nadšených oslavách stability dodávek jaderné elektřiny tak nějak nemluví – ostatně je pravda, že je to riziko, které potkává všechny velké zdroje, bez ohledu na způsob výroby – také proto je dobré se jim vyhnout.
Když mluvíte o tom, že máme opustit technologii jaderných elektráren 3,5-té generace – v tom se s Vámi snad v jediném shodnu a to že je to naprosto finančně (ovšem i jinak) neudržitelné řešení – a myslíte si tedy, že je cesta ty desetitisíce velkých fosilních zdrojů po celém glóbu nahradit desetimiliony malých jaderných zdrojů na technologiích, které jsou za prvé bez širších praktických zkušeností nasazení, za druhé inherentně velmi nebezpečné, tak buďto voláte po naprosté kontrole všeho, co se s takovýmito zdroji bude dít, což mi fakticky splývá se zavedením globálního policejního státu, nebo mluvíte o nějakých zcela bezpečných a vyzkoušených nezneužitelných jaderných technologiích, které mají ovšem jedinou chybu – nikdo je nikdy neviděl.
Praktický problém s jadernou bezpečností, který se dnes jako neexistující tiše pomíjí a přechází (alespoň v převládajícím názoru většiny našich spoluobčanů) díky možnosti to nebezpečí ohlídat na několika málo místech, ale při takovémto extrémním nárůstu, kdy bude mít každá vesnička – nebo dokonce každý náklaďák? – svůj jaderný zdroj (ano, to je praxe toho, o čem píšete, když mluvíme o těch malých zdrojích) naroste do nepředstavitelných rozměrů.
Podívejte se na nezávislý globální report o jaderných technologiích, který připravuje přední kapacita v oboru – Mycle Schneider – a je již mnoho let vysoce a všeobecně respektovaným a nezávislým zdrojem, popisujícím skutečná fakta –
aktuálně za rok 2021 – pokud se týká malých jaderných reaktorů, jejich faktický přínos je naprosto zanedbatelný a narážejí (podobně jako se píše v reportech z let minulých) na stejné problémy jako „velké“ technologie – problémy se zajištěním bezpečnosti, problémy s nárůstem nákladů, problémy s neustálým zdržováním projektů – kapitolu o malých jaderných reaktorech od strany 280 a její shrnutí na straně 289 to pak říká zcela jasně – je to hezké diskusní téma na sociální sítě, ale není následováno žádnými praktickými posuny či vytvořením prakticky použitých certifikovaných standardů v té oblasti, na kterých by bylo možno nějak masově stavět..
Takže – máme se vzdát vyzkoušených, vcelku bezpečných a reálně fungujících OZE a rezignovat na jejich další rozvoj a vylepšování a řešení problému s ukládáním energie jen proto, abychom se oddali nějakým technologiím v dnes doposud chimérických formách?
Dosti militantně mluvíte o nebezpečné zelené ideologii, ale takovýto názor, který namísto skutečných čísel pracuje s těmito nebezpečnými vzdušnými zámky, mi přijde ještě mnohem víc ideologický.
Za největší – promiňte mi – nepravdu celého článku ale osobně považuji větu „Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. “
– problém jaderných technologií přece nespočívá v tom, že by se nějak ostrakizoval jejich výzkum a že by to státy málo tlačily, naopak. Za posledních 80 let přece do jaderného výzkumu a jaderných technologií natekly nesčetné biliony dolarů jak z civilních, tak i především z vojenských rozpočtů. Nalijme si čistého vína – pokud dodnes reálně nasaditelné alternativy nejsou, tak to není proto, že by to byly nějaké odstrkované technologické popelky, ale proto, že prostě nemají výsledky, které je potřeba mít, aby to v praxi a masově fungovalo technologicky, ekonomicky, bezpečnostně. Jsou mnohdy nebezpečné, technologicky náročné, vyžadují velmi sofistikovanou obsluhu, aby vůbec mohly bezpečně fungovat, nebo nedávají požadované technicko-ekonomické parametry.
Kromě obrovských investic do jaderných technologií v minulosti je to s veřejnou podporou států přesně naopak než píšete, jaderné technologie si užívají naprosto netržní podpory ze strany státu všude na zeměkouli, kde státy m.j. jako ovce přijímají fakt, že budou v podstatě hradit veškeré případné škody, které při jaderných haváriích velkého rozsahu nastanou. Na to přece máme tržní nástroje a dá se to komerčně pojistit a tuto cenu zahrnout správně tržně do cen energie takového zdroje – jenom ale pak dojde k takovému detailu, že jaderná energie by pak byla tak nekonkurenceschopná, že by se musely jaderné elektrárny zavřít přes noc. Jenom jaderné elektrárny mají mezi ostatními nebezpečnými provozy toto privilegium – pokud dojde k jaderné havárii v rozsahu těch velkých, co se ve světě staly, co nám je platné, že ČEZ přijde na buben (ovšem díky formulaci v atomovém zákonu 18/1997, ze kterého je pozoruhodně platný v podstatě jen tento malý kousek – pročpak hlavu pět starého zákona zákonodárci nepřevzali do nového zákona, ale nechali tyto kapitoly pěkně schovány v zákoně starém, aby je náhodný hledající nenašel? – platí):
§ 35
Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu způsobenou každou jednotlivou jadernou událostí je omezena v případě
a) jaderných zařízení pro energetické účely,35) skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení, nebo jaderných materiálů, vzniklých zpracováním tohoto paliva, na částku 8 mld. Kč,
b) ostatních jaderných zařízení a přeprav na částku 2 mld. Kč.
§ 36
(1) Držitel povolení podle § 33 je povinen sjednat pojištění své vzniku povinnosti k náhradě jaderné škody s pojistitelem oprávněným podle zvláštního zákona,36) pokud není stanoveno jiné finanční zajištění pro případ vzniku povinnosti k náhradě jaderné škody.
(2) Ministerstvo financí v dohodě s Úřadem a Ministerstvem průmyslu a obchodu stanoví formou rozhodnutí o výjimce z odstavce 1 v zájmu hospodárného vynakládání státních prostředků, u kterého držitele povolení se namísto pojištění vyžaduje jiné finanční zajištění pro případ vzniku povinnosti k náhradě jaderné škody.
(3) Limit pojistného plnění v případech podle § 35 písm. a) nesmí být nižší než 2 mld. Kč, v případech podle § 35 písm. b) nižší než 300 mil. Kč.
Přitom odhad škod ve Fukušimě jsou čísla v řádech stovek miliard Euro… Proč má mít ČEZ v zákonech přímo stanoveno omezení škod, za které nese odpovědnost v případě havárie, tak jak to dnes definují české předpisy? Žádná jiná soukromě provozovaná nebezpečná technologie v jakémkoli oboru lidské činnosti nemá takové extrémní zvýhodnění a pokrytí potenciálních katastrofických důsledků svého nasazení. To platí ovšem přirozeně i mezinárodně, díky platnosti dodatku Vídeňské úmluvy, která zavazuje signatáře jen k dosti nízkému minimálnímu odpovědnostnímu plnění, popř. jim umožňuje zbavit odpovědnosti provozovatele z plnění v případě živelných pohrom… Ovšem i aktuální dodatek Vídeňské úmluvy český zákon nesplňuje…
Nemám na to teď čísla, ale když už se dopouštíte tolika názorů, tak si také jeden neodpustím – kdyby se do OZE a spojené infrastruktury pro ukládání energie nalila jen čtvrtina těch prostředků co do jádra za historii těch posledních 80 let přímo i nepřímo z vojenských i civilních rozpočtů, už dávno se žádné jaderné elektrárny nestaví a nikdo o tom jako o nesmyslu ani neuvažuje a jaderné reaktory zůstanou doménou letadlových lodí a ponorek.
Ještě jeden důležitý bod – jaderná energetika se „tak nějak“ považuje za čistou technologii – či spíše chce se, aby za ni byla považována. Přitom uhlíková stopa elektrárny – její výstavby, její likvidace, přípravy a likvidace paliva – vůbec není zanedbatelná. Například podle
této studie z letošního roku se uhlíková stopa elektrárny na základě Evropského tlakovodního reaktoru (EPR) odhaduje v různých metodikách na 8-64 gCO2/kWh, což je znatelně více než se předpokládalo dříve a i znatelně více, než je
uhlíková stopa pro některé obnovitelné zdroje – ba dokonce i v mediánu odhadovaných hodnot kolem 25 gCO2/kWh, což je o čtvrtinu více, než je odhadovaná maximální uhlíková stopa větrníků (kolem 20) a je dost srovnatelná s fotovoltaikou – třeba vládní agentura USA výzkum obnovitelných zdrojů NREL
odhaduje uhlíkovou stopu fotovoltaických článků v průměru na 40 gCO2/kWh při projektovaném užívání 30 let – víme přitom dobře že výkon fotovoltaických článků neklesá nijak rychle i po delší době, přitom 60-70% uhlíkové stopy vznikne při jejich výrobě. To znamená, že v praxi mohou při delším fungování toto číslo ještě snížit někam na 20-30 gCO2/kWh nebo i méně. Naopak u jaderných elektráren nemáme zkušenost s vyčíslením uhlíkové stopy likvidace a dekontaminace elektráren, protože k tomu ještě v praxi nezačalo docházet.
Uvědomme si také, že
na tunu cementu, spotřebovávaného pro stavby jaderných elektráren v enormním množství, je potřeba vyprodukovat kolem 400 kg CO2… Podstatnou uhlíkovou stopu má v celkovém životním cyklu elektrárny ale hlavně příprava jaderného paliva.
Přitom u malých jaderných zdrojů asi náklady na výstavbu a likvidaci budou pravděpodobně spíše stoupat, díky faktu, že odpadne „množstevní sleva“ na uhlíkové stopě stavby a likvidace, se kterou je možno počítat u zdrojů velkých… Je tedy otázka, jak moc je budování většího počtu jaderných elektráren z hlediska klimatické krize dalším litím oleje do ohně.
Jaderná energetika nás prostě z hlediska klimatické krize nespasí, má ale při dalších masívních investicích do rozšiřování jaderných zdrojů potenciál odčerpat velké množství finančních, lidských a časových zdrojů, abychom už nic jiného nestihli a tím nás do klimatické katastrofy naopak přivádí. Jediné, co má ještě nějakou šanci, je masívní výstavba OZE a ukládání energie, úspory a výroba elektřiny v lokálním měřítku a k tomu přirozeně co nejrychlejší elektrifikace všeho, co dnes přímo bazíruje na fosilech. Jestli to OZE můžou zvládnout, nevím, možná jsme už tak jako tak odsouzeni ke klimatické zkáze.
Ale je jisté, že to nemůže zvládnou převážně jádro, to prostě nevychází v jakémkoli ohledu. Co ale určitě vyjde, je opravdu zmaření zdrojů – použitelných pro výstavbu OZE + pokročilejší energetické sítě + výstavbu zařízení na ukládání energie + úspory – na výstavbu pro klimatickou záchranu zcela nedostatečné infrastruktury jaderných zdrojů – omlouvám se, že se opakuju, ale to je opravdu klíčové přesvědčení, ke kterému jsem na základě studia těch problémů v posledních 15 letech došel.
My nepotřebujeme za 30 let odfosilnit malé jednotky procent našeho energetického konzumu výstavbou jedné nové jaderné elektrárny nebo experimenty s malými jadernými zdroji. My potřebujeme do 10 let odfosilnit velké desítky procent našeho energetického konzumu a to nám jádro nikdy není schopno poskytnout v jakékoli formě.
P.S. Ještě jedno hledisko mi přijde obecně dost zábavné – vždycky mne baví, jak všichni ti zdánlivě „pro svobodu horující“ autoři podporují co možná nejmohutnější navyšování centrálních zdrojů energie (což je jediná prakticky představitelná jaderná technologie, která je schopna dnes vytvářet potřebný výkon), což je – a historicky i za komunistů byl – jeden z hlavních faktických nástrojů nesvobody, kterým podléháme. Jen ať hlavně nemá každý svůj vlastní zdroj elektřiny (nebo alespoň každá obec svůj zdroj), jen ať je každý co nejzávislejší na centrálním hybateli – státu či korporaci či jejich směsi… Ano, vím, že ve svém článku za toto osobně nehorujete, ale naprostá většina „jaderníků“ ano…
Je mnohem jednodušší si představit, že bude mít obec malou kogenerační plynovou elektrárnu a k ní metanizační jednotku pro výrobu metanu ze vzdušného CO2 při použití elektřiny z OZE když „svítí a fouká“ a zásobník plynu, kam to bude ukládat, než že bude mít vlastní jadernou elektrárnu. V oblasti kogenerace se začíná i dost mluvit o zeleném vodíku vyráběného elektrolýzou vody na základě elektřiny z OZE – i to je myslím, mnohem lépe představitelné, než ta vesnická jaderná elektrárnička
P.P.S Omlouvám se za delší odpověď,. skutečnost je vždy složitější a vyvrátit něco a představit širší perspektivu je vždycky informačně náročnější, než vytrhnout z kontextu nějakou nepodstatnou informaci – za takovou m.j. považuji
i Váš graf ohledně koeficientu využití instalovaného výkonu, který v podstatě není vůbec k ničemu – pokud bude FV elektrárna na každé střeše, je nám úplně jedno, jestli budou všechny využity v průměru jen z 30%, pokud víc elektřiny potřebovat nebudeme. A pokud chcete argumentovat náročností výroby takovéto teoreticky naddimenzované kapacity, zkuste si představit těch 4-10 bilionů korun které bychom potřebovali na těch dalších 10-20 Temelínů a uvažovat, co by se za tyhle prostředky dalo postavit – trvale udržitelně, bez nebezpečí že dojde palivo nebo si zamoříme zemi při sérii nějakých jaderných katastrof, kterým se při Vámi podporovaných globálně desetimilionech malých jaderných zdrojů (ba ani při přechodu na ty velké, které se dají lépe ohlídat) nelze vyhnout – je to jen o pravděpodobnostech.
Zároveň jste u argumentace tímto grafem naprosto pominul ještě porovnání efektivity zdrojů z hlediska výroby, jejich konzumace primárních energetických zdrojů a schopnosti vyrobenou elektřinu využít – kolik z energie, kterou vyrobí, se podaří fakticky dopravit ke spotřebiteli – to je u centrálních zdrojů z důvodů všemožných ztrát o nezanedbatelné procento méně, než např. u zdrojů lokálních. V mnoha případech je plošný zábor víceméně nepodstatný (fotovoltaika na zastavěných plochách, mořské větrné farmy), nebo má naopak případně i jiné pozitivní využití (vodní přehrady). Proto na mne uvedení tohoto nepodstatného grafu působí jako nalezení drobečku informace, kterým můžete jádru připsat alespoň nějaké plusové body, když už žádné jiné fakticky nejsou – mimochodem, pokud horujete pro masívní výstavbu malých jaderných reaktorů, dostáváte se ihned do situace, kdy bude záběr ploch nesrovnatelně větší než u konvenčních jaderných elektráren, takže si vnitřně odporujete.
