Reklama
 
Blog | Artur Linhart

Velká Británie po Brexitu: Starý Erasmus fuj, nový Turing super! Aneb vzdušné zámky a lži Borise Johnsona.

V rámci finálního dohadování pobrexitového uspořádání se britská vláda rozhodla zrušit účast Velké Británie v oceňovaném a dlouhá léta funkčním programu Erasmus.
Důvodem měly být příliš vysoké náklady pro Británii na tento program, v rámci kterého mohlo 17 tis britských studentů ročně absolvovat stáže na různých univerzitách v EU.
Erasmus měl údajně přijít britské daňové poplatníky na stovky miliónů liber, což se vládě Borise Johnsona zdálo příliš.

Proto se – bez jakékoli veřejné diskuse, projednávání v parlamentu, apod. – rozhodla prostě od začátku roku 2021 z programu Erasmus vystoupit a perspektivně ho nahradit „mnohem lepším a mnohem levnějším“ dosud však neznámým a v praxi neexistujícím programem, pojmenovaném po britském matematikovi Alanu Turingovi.
Nebylo to však v důsledku toho, že by se EU nějakým způsobem snažila Velké Británii v rámci brexitových tahanic členství v programu znemožnit, jde čistě o svobodné a suverénní rozhodnutí britské vlády.

Jako matematik, který byl za studií nucen se částečně seznámit s místy dosti abstraktní teorií Turingových strojů (pamatuju se, že pochopit to byla dost hrůza, jakkoliv přínos této teorie k tomu, že je dnes možno číst tyto i všechny jiné řádky napsané či čtené na počítači, byl zcela zásadní) musím ocenit suchou ironii, kterou toto pojmenování v sobě skrývá. Nicméně zdá se mi, že by bylo vzhledem k celému kontextu přece jen ještě vhodnější pojmenování po Williamu Shakespearovi, který opravdu uměl vyprávět naprosto výjimečné příběhy.

Pojďme ale k faktům:

Britská vláda očekává, že nový program, pojmenovaný „Turingovo schéma“ přijde na „nejméně 100 milionů liber“ ročně a za tuto cenu má prý umožnit celkem 35 tis. (cca dvojnásobku než doposud) britských studentů studium na celém světě, nejen v EU, ale i jinde – v Číně, v Austrálii, i na mnohem dražších univerzitách a bez recipročního vzdělávání zahraničních studentů na britské straně.
Ba dokonce by měl nový systém lépe podporovat děti z chudších rodin, zatímco program Erasmus v tomto prý dnes údajně začíná selhávat a pomáhá především studentům se středních vrstev.

Shrnuto – nový program má tedy údajně za zlomek nákladů podporovat dvojnásobek studentů v mnohem větší míře než doposud na mnohem dražších univerzitách a to bez jakéhokoli sdílení nákladů s těmito univerzitami (v rámci Erasmu platí každá země jen svůj příspěvek a náklady na vysílané studenty se sdílí s hostujícími univerzitami, jsou tedy de facto pro vysílající zemi – či studenta – mnohem nižší, než kdyby je daná země/univerzita/student platil v plné výši sám).

Zjevně kromě financí dalším významným problémem pro britskou vládu je fakt, že do Británie přijíždělo studovat na 32 tis. studentů z EU ročně. Velká Británie byla tedy populárním „importérem“ studentů – což pro britské univerzity bylo nejen velkým kulturně-vědeckým, ale i finančním přínosem. Výsledkem bude tedy především zásadní zchudnutí britských univerzit – koneckonců podobný problém už kdysi dávno zmiňoval seriál „Jistě pane premiére“, kdy fiktivní kvestor fiktivní fakulty v Oxfordu říkal jak „celá Afrika je plná britských profesorů, snažících se zoufale střelit domorodcům kurzy sociologie“ – racionální ekonomické jádro tohoto vtípku je však v tom, že od britských studentů opravdu reálně není možno vybírat takové poplatky jako od zahraničních studentů – ať placených přímo studenty nebo nepřímo EU a členskými státy v rámci programu Erasmus. To vše bylo vždy pro britské univerzity odedávna podstatným zdrojem příjmů a členství v programu Erasmus bylo tedy i do značné míry podporování domácího rozkvětu britských univerzit, nejen podpora britských studentů.

Z makroekonomického pohledu je samozřejmě poplatek za studium jen část nákladů – studenti musí někde bydlet, stravovat se, cestovat, bavit se – a z toho britská ekonomika na lokální i celostátní úrovni doposud profitovala.

Program Turing nicméně s kompenzací těchto vypadlých příjmů britských univerzit či dokonce lokálních ekonomik přirozeně dle dostupných údajů pravděpodobně (minimálně z výše rozpočtu to plyne dosti jasně) nepočítá…

Když se ale podíváme na čísla konkrétně z hlediska britského studenta – pokud má program přijít na 100 milionů liber a podporovat 35 tis studentů, pak to vychází na studenta podpora ve výši 2857 liber (tedy cca při kurzu libry 29 Kč ročně v korunách cca 83.000 Kč) za rok. Zdá se to být hodně? Nuže, z toho se mají hradit cestovní náklady klidně i přes půl zeměkoule, pobyt studentů v místě a ještě nemalé studijní poplatky pro zahraniční studenty. Počítejme společně na příkladu univerzity v Melbourne náklady dnes, tedy 30.12.2020:

  1. Studijní poplatky vyjdou za dva semestry dle výše studia (základní, pokročilé stupeň 1 – 3) na 31-49 tis. australských dolarů, tzn. v aktuálním kurzu cca 16 Kč za 1 AUD to máme 505-799 tis Kč.
  2. Zpáteční letenka Londýn-Melbourne se i v této době, kdy jsou ceny nízké díky zasažení leteckého odvětví pandemií covid se prakticky nedají sehnat pod 40 tis Kč, ale pokud zrovna nestihnete dobré nabídky, přijdou vás spíš na 50 tis Kč. I když počítáme jen cestu na začátku semestru tam a na konci semestru zpět, jsou to náklady ve výši 80-100 tis Kč
  3. Ubytování v kampusu ročně za 34-43 tis. australských dolarů (544-688 tis. Kč) si necháte raději z důvodů drahoty ujít a budete se ubytovávat soukromě nebo sdíleně, tím můžete srazit náklady za ubytování na 9-16 tis AUD ročně (144-256 tis Kč). Řekněme, že na prázdniny pojedete domů, abyste ušetřili a že vás budou rodiče v tu dobu živit a nebudete mít žádné náklady – z jednoho roku udělejme 9 měsíců, výsledek tedy bude 108-192 tis Kč za rok
  4. U nejlevnějšího ubytování musíte jistě platit i služby typu voda (1200 AUD – 19 tis Kč), elektřina (2000 AUD – 32 tis Kč), plyn (696 AUD – 11 tis Kč), internet (480 AUD – 8 tis. Kč) ročně, dohromady tedy 70 tis Kč ročně, pokud opět odpočítáme 3 měsíce, vychází to na 52 tis Kč
  5. Lokální přepravní náklady při dojíždění na univerzitu máte za rok kolem 860-2000 AUD (14-32 tis. Kč) – zredukujeme-li tyto náklady na tři čtvrtiny v důsledku prázdnin, vychází to na 11-24 tis Kč za 9 měsíců – můžete si je asi trochu ušetřit ušetřit, když si zaplatíte nezměrně drahé ubytování v kampusu, ale chceme to přece nejlevněji, jsme britský student z rodiny, která nedosahuje střední vrstvy, pamatujete?
  6. Venku se nestravujete, jen si vaříte doma, tak můžete denně přežít snad za 18 AUD, tj. cca 5000 AUD (80 tis Kč) ročně, při 9 měsících tedy cca 60 tis Kč
  7. Asi budete potřebovat i komunikovat, telefonovat, být online dostupní minimálně pro vyřizování studijní komunikace – nejlevnější tarif pro studenty kolem 15 AUD měsíčně – za 9 měsíců tedy 135 AUD, tzn. něco přes 2000 Kč (mimochodem velmi zajímavé při srovnání podobného tarifu u českých operátorů, že ano, kdepak bychom na podobnou cenu 240 Kč/měs. u tarifu s 25 GB dat u jednorázové smlouvy dosáhli, že ano… I když pravda, je to zaváděcí cena na 6 měsíců a pak musíte platit 30 AUD, ale řekněme, že student bude chytrý a po půlroce smlouvu vypoví a zkusí uzavřít u jiného operátora podobně výhodnou smlouvu znovu)

Kolik to tedy pro takového studenta z britské dělnické rodiny (nebo, když jsme u toho, z české vyšší střední vrstvy – kdo by si mohl dovolit zaplatit jednomu dítěti ročně na studium přes půl až 1 milion Kč) znamená, co si může dovolit?
Sedíte jen doma a koukáte na youtube nebo stahujete filmy z pirátských serverů, za kulturou nebo do hospody nechodíte – nemáte na to, nemáte téměř sociální vazby aby vás to nepřišlo na hodně peněz, připadáte si místy asi jako vyvrženec a lůzr… Spíš se snažíte točit brigády, ale zase aby škola netrpěla a zvládli jste se učit… Doufáte, že si za tu dobu nepodlomíte příliš zdraví nekvalitním stravováním… A při tom základní studium v té úplně minimální variantě z minimálních variant  přijde na dohromady:

505+80+108+52+11+60+2=818 tis Kč ročně (tedy za 9 měsíců v Melbourne a 3 měsíce doma). To dělá při rozpočítání na měsíce 91 tis. Kč, tedy 3134 liber měsíčně.

Počítáme, že nejste nemocní, přitom ale zdravotní pojištění si platit musíte (asi ho platí rodiče doma za vás, řadu služeb britských pojištěnců v Austrálii toto pojištění hradí, snad si při přelézání postele abyste lépe viděli na notebook nezlomíte nohu, nezačnou vás bolet zuby, nebo tak něco)…
Nuže tyto minimální z minimálních nákladů ve výši 818 tis Kč – 28 tis liber ročně (za 9 měsíců) vám má dle britské vlády pokrýt příspěvek z Turingova programu ve výši 83.000 Kč – 2.857 liber?

Jistě, můžete namítnout, že ne všechny univerzity ve světě jsou tak drahé (ovšem o moc levnější – třeba řádově – asi nebudou) – a že tedy se to v průměru vyhladí, ale pokud budou jen 3 z 35 podporovaných studentů (to je jen 8,5%) studovat na podobně drahé univerzitě v Austrálii nebo v Číně tak, jak vláda slibuje s tím, že jim vláda bude hradit dejme tomu polovinu těchto minimálních z minimálních nákladů – tzn celkem cca 14 tis liber ročně – spotřebuje to z onoho rozpočtu 100 milionů liber téměř polovinu, na zbývajících 32 tisíc studentů už pak vyjde jen 58 mil liber, tzn. 1812 liber na studenta na rok. Co budou dělat oni? Mohly by to být náklady na výuku přes internet, kdo ví – ale to už je jen takový chmurně žertovný nápad.

A to ještě představa, že si nízkopříjmové skupiny obyvatel mohou dovolit platit pro své děti 14 tis. liber ročně za studium při mediánovém ročnímu příjmu 23-25 tis liber na občana – rodiče – ve věku 30-60 let (tzn. úplná domácnost s oběma rodiči – má tedy roční příjem na mediánu 46-50 tis liber, početnější chudší vrstvy budou mít opět znatelně méně, typicky např. polovinu mediánu, přičemž děti z neúplných rodin – např. v roce 2018 2,9 milionu bylo rodin samoživitelů – 36% celkového počtu 8 milionů rodin s dětmi – už má asi úplně smůlu), je mírně řečeno dost optimistická, natvrdo řečeno, je to naprostý nesmysl…

Jistě, můžete namítnout, že je teoreticky možno získat i speciální/sociální stipendium od cílové univerzity – ale tato stipendia jsou asi spíše výjimkou pro děti z chudších zemí, těžko to bude plošné řešení pro všechny studenty z Velké Británie při všech zahraničních pobytech ve světě…

Už z tohoto elementárního výpočtu plyne, že Johnsonova představa o tom, jak je dosud úspěšně fungující Erasmus drahý a jak za mnohem méně peněz dostane mnohem více muziky je zjevná lež, které ani on sám nemůže věřit. Ale o realitu tu nejde, jde přece jen o hlasy voličů.

Jako zajímavé srovnání nákladů a efektivity programů, které externí země realizují bez možnosti účasti plného členství v programu Erasmus jako jeho alternativu, poslouží i příklad Švýcarska. To bylo totiž, poté co v referendu v roce 2014 byla jeho vláda nucena zavést kvóty pro občany z čerstvě do EU přijatého Chorvatska, z plného členství v programu Erasmus+ vyloučeno. Švýcarsko reagovalo tak, že zavedlo vlastní alternativu tohoto programu nazvanou SEMP (Swiss European Mobility Programme), který se snaží o to samé co Erasmus, jeho možnosti i výsledky jsou však oproti původnímu plnému členství v programu programu Erasmus+ omezené.
Např. přestože v roce 2016 ve Švýcarsku ukončilo studium 87.479 studentů oproti 83.396 studentům v  mnoha ohledech srovnatelném Rakousku (cca o 5% více), u studentů v Rakousku bylo absolventů s výměnnými pobyty v zahraničí celkově 7448 oproti 5916 ze Švýcarska, tedy o 26% více (čísla v součtu programů EU i mimo-EU). V Rakousku tedy dosáhlo na zahraniční studijní pobyt cca 8,9% studentů, zatímco ve Švýcarsku jen 6,8%, což představuje téměř o třetinu větší šance pro rakouské studenty v rámci studia vycestovat. Jen u programů Evropských šlo u studentů z Rakouska o 4320 pobytů, zatímco švýcarští studenti na Evropské programy v rámci částečného členství v Erasmu dosáhli o cca 900 případů méně, tj. v Rakousku bylo absolutně o 26% absolventů evropských programů více. Při přepočtu na jednoho studenta získali tedy rakouští absolventi v 5,2% pobyt v rámci evropských programů, zatímco švýcarští s neplnohodnotným členstvím pouze 3,8%, což představovalo o cca 37% více šancí pro rakouské studenty na evropský program dosáhnout než u studentů švýcarských. A zatímco v rámci programu SEMP švýcarská vláda počítala s rozpočtem, vycházejícím z původních poplatků v programu Erasmus ve výši 23 mil CHF v roce 2015 a 25,1 mil CHF v roce 2016, rozpočet pro roky 2018-2020 už stejně počítal s celkovou částkou 114,5 milionu franků, tj. v průměru 38 mil. franků ročně. To představuje za 3 roky od roku 2015 navýšení o 65% oproti původním nákladům v rámci programu Erasmus+. Podobně rostly i náklady na dotace v rámci Erasmus+ v Rakousku, které obecně mělo i vyšší veřejné výdaje na vzdělání v tomto směru než Švýcarsko (zato méně bohatší obyvatelstvo) ale rozhodně se nedá říci, že by se podařilo Švýcarsku dosáhnout nějaké znatelné úspory i při snížení efektivity, naopak o návrat do programu neustále usiluje.
A samozřejmě, v rámci programu SEMP Švýcarsko financuje nejen studium švýcarských studentů v zahraničí, ale umožňuje i reciproční studium občanů cizích států na švýcarských univerzitách za výhodnějších podmínek – tedy jde o stav, kterému se pravděpodobně britská vláda snaží zabránit a ušetřit tak náklady doma, způsobí to ale propad příjmů domácích univerzit a nárůst nákladů na britské studenty v zahraničí.

Ale zpět k Velké Británii:

Z příkladu Švýcarska, je tedy tím méně jasné, jak si britská vláda představuje, že by se jí mělo podařit i při geniální a dokonalé implementaci dosud neexistujícího programu Turing ušetřit z nákladů Erasmu stovky milionů liber a srazit náklady při dvojnásobném počtu studentů na polovinu, třetinu nebo pětinu (přesné číslo kolik by britský rozpočet pokračování programu Erasmus stálo, se mi bohužel nepodařilo najít, ale pochybuji, že by šlo o řádově více, než platilo při plném členství v Erasmu+ do roku 2013 Švýcarsko) a to vše ještě při slibované vyšší podpoře studentských výdajů.

Britská vláda navíc program Erasmus zruší od začátku roku, aniž by měla jakkoliv zaručeno, že její vzdušné zámky budou kdy reálně postavitelné – i pokud by Turing mohl začít cca za 6 měsíců fungovat, bude asi reálně využitelný až od zimního semestru 2021 – co mají dělat studenti do té doby?
Už toto samo ukazuje, že o zájmy a prospěch britských rodin, studentů a voličů – potažmo univerzit a jejich zaměstnanců, resp. zájmů celého sektoru britského vysokoškolského vzdělávání – tu nejde.

Je tedy důvodem potřeba vypořádat se s vazbami k EU (a jejich co možná největším zpřetrháním) pokud možno co nejdůsledněji a nejrychleji dokud to jde, když už to nešlo jinde (ve smlouvě o obchodu apod.)?

Napadá Vás snad jiný důvod?

Nebo v čem tkví vůbec výhoda přístupu britské vlády pro britské občany?

P.S. Ukazuje to mimo jiné, jak moc je studium v zahraničí náročné a přitom s pomocí program Erasmus mohou i naši, čeští studenti, studovat na renomovaných univerzitách v EU za zlomek skutečných nákladů, s podporami nejen na univerzitní poplatky, ale i na dopravu, ubytování, apod. Např. při studiu v Dublinu, kam se dopravíte letadlem i z Česka relativně levně (tím spíše Britové, kteří mohou do Irska dojet i zdarma vlastní loďkou 🙂 ) a ceny jsou tam vyšší, než ve zbytku Irska, Vás studium v rámci Erasmu – v podobně minimální variantě jako jsem výše vypočítával pro Melbourne – přijde dle dostupných údajů pro lokální stravování, cestování, ubytování a telefonní náklady

  • týdně na 108+16+46+12+8,5 = 190,5 EUR,
  • měsíčně tedy při 4,5 týdnech na měsíc na 857 EUR což je cca 22 tis Kč,
  • při 9 měsících 7715 EUR, což je cca 201 tis Kč za dva semestry,

– jde tedy o náklady oproti Melbourne čtvrtinové, maximálně třetinové, pokud jezdíte domů častěji nebo si dovolíte i mít kromě studií i nějaký jiný život a nevyděláváte si. To už si může opravdu dovolit i s běžnými úsporami nebo přinejhorším s nějakým menším úvěrem mnoho rodin u nás (nehledě ve Velké Británii).

P.P.S. Výše uvedený výpočet pro studium v Dublinu ukazuje, že vzhledem k tomu, že navíc v rámci programu Erasmus britští studenti dostávali příspěvek ve výši 420 EUR měsíčně (378 liber), který jim pomáhal hradit celkové náklady na život v rámci studia v cizí zemi, mohl britský student v Dublinu při minimální nákladové variantě studovat jen s náklady sraženými na polovinu – kolem 11 tis Kč  – tedy 400 liber – měsíčně. Jaký to rozdíl oproti 3.134 librám za měsíc v Melbourne, že. Tam nepomůže k dostupnosti ani ono desetinové ponížení, které vyplývá na studenta z doposud přislíbeného rozpočtu programu Turing, i tak by stále zůstalo studentům financovat přinejmenším 2.800 liber měsíčně. I kdyby vláda navýšila náklady na Turingovo schéma stejně, jako vydávala doposud na program Erasmus, je stejně naprosto iluzorní, že by byl program schopen studentům z nižších příjmových vrstev umožnit financovat studium na „nejlepších světových univerzitách“, jak britský premiér tvrdí.

P.P.P.S. A jako benefit na závěr, který je pro řadu zvlášť lidí ve věku studentů naprosto oprávněně čím dál tím důležitější, studium v blízkosti na evropském kontinentu v EU za dobré dopravní dostupnosti zanechá také mnohem menší ekologickou stopu. 🙂

 

Blahoslaven buď Erasmus.

 

Poznámka: Fotka Borise Johnsona ze záhlaví, kde zjevně odpočívá po dobře vykonané práci (pravda bez souvislosti s Erasmem 🙂 ) pochází z videa na videoblogu „A Different Bias“, kde je mimochodem také něco dalších zajímavých informací, potvrzující stále zřejmější skutečnost, že naši (EU) vyjednavači v jednání s Velkou Británií dojednali pro nás (EU) opravdu výhodnou dohodu.
Díky jim za to.

 

Zdroje informací:

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama