Reklama
 
Blog | Artur Linhart

Wiesbadenské nádraží

Je 10 hodin večer a já sedím na nádraží ve Wiesbadenu a čekám na noční vlak do Prahy....

Protože mi ujel poslední „normální", nezbývalo než jet přes noc – po osmi dnech naplněných prací až nad hlavu už chci mít ode všeho pokoj a konečně být už doma.

Jsem tu už poněkolikáté – poprvé jsem sem odjel z Mainzu – mojí obvyklé nástupní stanice – ze strachu že při přestupu ve Frankfurtu už neseženu žádné lehátko a budu muset sedět ve vlaku až do Prahy a tak jsem chtěl do vlaku nastoupit už ve výchozí stanici.

Dnes jsem sem nicméně zajel záměrně, abych si při čekání vychutnal strohost vysoké haly a temnotu nástupišť, nad kterými se klene mnohaoblouková tmavá dřevěná střecha, spočívající na snýtovaných železných nosnících.

Reklama

Kdysi jsem ve Wiesbadenu koupil fantastického „maňáska" havrana – pojmenovali jsme ho tenkrát Edgar – nevyzpytatelnost osudu mne ale přivedla k docenění opravdové souvislosti Wiesbadenu s Havranem koupeným před deseti lety až tady a teď.

Poprvé mne ovšem strohost nádraží opravdu dost překvapila – vůbec se neslučuje s tím co ve zdejších končinách ví každý zdejší domorodec – že Wiesbaden je „Velký svět", svět kasín a nočního života, prolínajícího se s městem, jehož architektura dopadla přece jen o chlup lépe než Drážďany. Naproti tomu jeho blíženec Mainz, ze kterého je Wiesbaden snadno dosažitelný po mostě přes Rýn, má pověst města „občanského" – spíše přízemního.

Ovšem Německé dráhy se rozhodly že v případě nádraží tomu bude opačně. Vrhly se v Mainzu do několikaleté rekonstrukce nádraží, která zlikvidovala kouzlo staré architektury přemírou plechu, skla a betonu. Nové nádraží funguje již nějaký rok a jistě lépe plní svou funkci a je k cestujícím přívětivější než staré, na druhé straně cizejší a ani to, že je přecpáno obchůdky na každém kroku nezastře určitou ztrátu útulnosti a o kouzlu se už nedá mluvit vůbec.

Jsem asi nenapravitelný staromil. A tak se teď ve Wiesbadenu můžu vyžít… Kdyby bylo cítit zápach spáleného uhlí z parních lokomotiv, člověk by se rázem ocitl v době Černého obelisku. Dnes jsou již nápisy Wiesbaden Hbf u černého stropu prastaré a desítky let se z nich odprýskává lak, ale tenkrát musely ještě svítit novotou. Když člověk přivře oči a pohlédne vzhůru, jsou slyšet jen klapoty podpatků a šustění oblečení lidí spěchajících halou na autobus a tichý hovor dvou žen sedících na lavici vedle mne… Mám z toho husí kůži – možná to tu takhle skoro stejně (až na prosklené krámky na koncích nástupišť) opravdu vypadalo třeba už před 50ti nebo 80ti lety – světlá hala a tmavá nástupiště, kterým nejsou schopny dodat světlost ani řady namodralých lamp, zavěšených u temného stropu…

Wiesbaden nádražní hala

A člověk čekající na lavičce…

Znovu se skloním nad Respekt a pokouším se dočíst článek. Ale myšlenky už zase běží kamsi zpět…

Kdesi jsem četl, že si Wiesbaden po válce pro svou centrálu v Německu zvolila CIA – možná to bylo právě proto, že se jeho nádraží báječně hodí k tajným schůzkám jako ze starých filmů – jednoduché, strohé a díky výšce stropu také náležitě studené. Jako stvořené pro agenta, čtoucího na lavičce noviny v dlouhém kabátu se zvednutým límcem s hlavou skloněnou k zemi a čekajícího mnoho minut na zprávu… Jeho kontakt mu z lavičky za jeho zády strká srolované noviny s tajným vzkazem…

„Entschuldigung" přeruší mé přemítání soused na lavičce za mnou a já vidím, že noviny se vzkazem psaným tajným písmem jsou vlastně jen vršek batohu, kterým mne můj spolucestující šťouchl do zad. „Kein Problem" mávnu rukou nad šťouchnutím do zad a rozplynutím atmosféry…

Musím jít už k vlaku a tak vezmu tašky a naposledy se kochám kafkovskou atmosférou ztemělých nástupišť.

Wiesbaden - střecha nástupiště nad vlakem ICE

Jak potom jdu podél vlaku a dívám se dále, zaplavuje mne smutek – temné nástupiště asi ve dvou třetinách vlaku končí a pokračuje střechou ve stylu standardní moderní nástupišťové architektury začátku 21. století ve stylu "Deutsche Bahn".

Jste-li na podobné věci a budete-li mít někdy cestu k Rýnu, zajděte si tam večer a vychutnejte na chvíli atmosféru, dokud ještě je.

Třeba vydrží už jen pár let.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama